Pokud se ohlédnu za posledními deseti lety v Primagře, napadá mě jedna věta: „Člověk míní, život mění.“ Při nástupu na Provozně ekonomickou fakultu ČZU v Praze jsem rozhodně nesnila o kariéře v zemědělství ani o práci personalistky. A přesto dnes sedím v Milíně, dívám se z okna na silo plné obilí a říkám si, že moje práce má smysl a že nechodím „jen do zaměstnání“, ale na místo, které mám ráda.
Moje cesta sem nebyla úplně přímočará. Po škole jsem nastoupila jako dispečerka nákladní dopravy a měla na starost tým asi čtyřiceti řidičů, kteří rozhodně nepatřili k těm nejmírnějším. Právě tam jsem se naučila mluvit na rovinu, stát si za svým, zvládat nápor stresu a postupně si vybudovat respekt v prostředí, které nebylo vždy jednoduché. Byla to škola života, která mě později zachránila v nejedné náročné situaci.
Pak přišlo šestileté období rodičovské dovolené. Bylo to krásné, náročné a úplně jiné než všechno předtím. Svět práce šel na chvíli stranou a já se naplno věnovala klukům. Když povyrostli, nastoupila jsem jako technik do naší dceřiné společnosti ALIMEX NEZVĚSTICE. Právě tam jsem postupně objevila, jak pestrý a zajímavý může být svět zemědělství, který mě začal bavit víc, než jsem kdy čekala. Lidé, výroba, provozy, každodenní realita… Najednou mi začalo dávat smysl, jak propojené to všechno je. Tehdy by mě ani nenapadlo, že jednou tyhle zkušenosti využiju v personalistice, kam jsem později vstoupila bez velkých ambicí a upřímně i s obavami, jestli to zvládnu skloubit s rodinou.
Nabídku vést personální oblast nejdříve v ALIMEXU a postupně i v dceřiných společnostech Primagry jsem dlouho zvažovala. O personalistice jsem tehdy věděla jen tolik, kolik si člověk odnese z běžného pracovního života. Měla jsem dvě děti, málo času a před sebou obrovskou výzvu. Rozhodnutí nebylo jednoduché, ale nakonec jsem si řekla ano. A nelituji ani jediného dne.
V Primagře pracuji jako personální manažerka už deset let. Protože mám ráda pořádek a systém, našla jsem v HR svoje místo. Baví mě nastavovat procesy tak, aby byly praktické, přehledné a hlavně použitelné. Společně s vedoucími jsme dali dohromady základní personální agendu a postupně nastavili systém, který dnes většina z nich umí dobře využívat. Dokážou si poradit s evidencí pracovní doby, prémiemi, školeními i lékařskými prohlídkami. Ne proto, že musejí, ale protože vidí, že jim to reálně pomáhá.
Za všemi papíry a procesy jsou ale vždycky lidé. A právě oni jsou důvodem, proč mě moje práce pořád naplňuje. Každý den je jiný. Jeden kolega přijde s radostí, druhý s obavou, třetí potřebuje pomoct s něčím, co ho trápí. A já si moc vážím toho, že ke mně mají důvěru, že se nebojí ozvat, že se na mě obrací i v situacích, které nejsou jednoduché.
Jednou z věcí, které mě na mé práci těší, je možnost propojit svět personalistiky s kreativitou a smysluplnými aktivitami. Společně s kolegy připravujeme polní den, účastníme se veletrhů a výstav, zapojujeme se do dobročinných aktivit. Právě v těchto chvílích vidím, jak silný je tým lidí, kteří berou svoji práci poctivě a s dobrým srdcem. Tyto malé momenty vždycky připomenou, proč má smysl být součástí takového kolektivu.
Když se dnes řekne „deset let v Primagře“, nevidím před sebou jen roky v kalendáři. Vidím konkrétní tváře, příběhy a situace. Společně jsme přežili náročná období, zavedli spoustu nových procesů, modernizovali provozy, změnili způsob práce v HR a zároveň dokázali udržet něco, co je pro mě nejcennější – lidskost. Mám kolem sebe skvělé kolegy, kteří mi dodávají energii, pomáhají, když je potřeba, a dovedou se radovat z maličkostí. Díky nim nejsem „ta paní z personálního, co posílá směrnice“, ale člověk, na kterého se mohou obrátit.
A pokud mě v Primagře čeká ještě dalších deset let, budu ráda, když budou zase hlavně o lidech. Protože právě oni dělají z práce místo, kam se člověk těší. A dokud to tak zůstane, budu ráda jezdit těch svých čtyřicet kilometrů tam i zpátky, s pocitem, že jedu někam, kde to má smysl.
Autor: Lucie Jindřichová
